Epické fantasy dílo o dobrodružstvích nevšedního hrdiny. Sepsáno někdy kolem roku 1996. Povídka se nachází po rozkliknutí článku …

Text povídky:

Dovú

Byla hustá zima. Tak hustá , že si ani umrzlí stráže nevšimli vetřelce přicházejícího k jejich hradu.

Hrad

Sněhulák eskymák prošel tmavě zelenočernou branou a ocitl se v rozsáhlé‚ místnosti lemované‚ kostrami a výkaly mrtvých koz. Jelikož už byl zvyklý na cokoli, tak se na místě poblil. Ne že by mu to dělalo špatně a tak usoudil že bude blít co bude moc. Po 28 vyhozených slepicích vylezly hrábě. To ho zarazilo. Začal vzpomínat jak tehdy s princem Bezrukem a jeho armádou uháněli do bitvy. Naproti nim se tyčila takřka sto násobně méně početnější vesnice čítající dva starousedlíky. Jeden z nich právě před pár dny zemřel a tak ten druhý ho pohřbil na vršku vesnice pod kaštanovitými palmami, aby na něj nesvítilo slunéčko, a každý den chodil uhrabávat píseček na jeho hrobě, kůli tomu, že domorodí kojoti si už za ta léta zvykli chodit srát právě k těmto palmám. Když statný stařík zbystřil nepřítele, rozhodl se pro zákeřnou lest. Rychle postavil u hrobu velký památník ze zlata a před něj do písku zahrabal hrábě. Poté se schoval mezi kojoty. Ti ho přijali mezi sebe jako bratra. Stařík byl totiž náměsíčný a po nocích chodil k palmám. Tam často chcával a rozjímal. Když se armáda přiblížila k památníku, první se za drahocenou kořistí vydal sněhulák. Ostatní zústali v údivu stát proč se vrhl na nějaký bezcenný hrob – byli všichni barvoslepý. A tu náhle se rozblesklo a eskymák ležel mrkev na zemi. Pomalu začal dýchat a tak do sebe vtáhnul velké‚ uměloplatinovohmotné‚ hrábě. Po hrábích už nevypadlo nic a tak pokračoval dál místností lemovanou kostrami, výkaly a blitkami.

Jak dál ?

Sněhulák došel doprostřed místnosti, ale neviděl žádné dveře. Tak se na půl hodiny zastavil. Poté se začal otáčet a chodit dokola, aby zmátnul čtenáře. Po další půlhoďce se vydal do nejvzdálenějšího rohu místnosti, odkryl Gagarinovu vlajku a zmáčkl tajné tlačítko k tajným dveřím. Brána od vchodu se navždy zavřela. To byl jeho konec. Musel čekat až do jara kdy roztál a po vzoru padoucha z terminátora se prolil ven klíčovou dírkou. Tento transfer mu zabral celé jedno roční období. Venku právě zuřilo léto, po mezích skákali kamzíci a sloni. Všudepřítomní motýli pilovali. Chvíli se rozhlížel ze země než objevil ve starém dubu protiletní pláštěnku. Vlil se do ní a zhmotnil se. Konečně skoro už mohl po svých. Ještě něco chybělo. Vytrhl si dva přední zuby, které za ty léta žvýkání cizokrajných termitů dorostli obdivuhodné velikosti jedné žirafy. Sestavil z nich provizorní pilku a zapnul motor. Dub se skácel. Ořezal větve a sestavil z nich sněžnice. Takto vybaven se vydal na jih, ale po 23,57 minutách dostal hlad. A tak se vrátil pro tři slony, kteří mu bohatě posloužili. Stáhlou kůži slepil výtažky z mízy dubu a použil jako létající koberec, aby ušetřil čas sobě i čtenářům.

Let

Cesta vzduchem byla dlouhá a únavná. Eskymák se posadil a začalo pršet. Naštěstí měl pláštěnku a tak aby se nenudil začal si číst podivné nápisy vyryté na koberci „…tento živočišný druh je nakažen nemocí šílených krav…ble ble“ dál už nečetl a strčil prsa zkrz krk. Vytáhl žaludek a vyklepal ho dolů. Než ho stačil zandat, byl sestřelen. Dole poté městský starosta, obklopený šílenými krávami, dal rozkaz své gardě zatknout výtržníka

Věznice

Ač nechtěně se náš hrdina ocitl ve vězení. Jeho trest zněl:dvacet minut v mikrovlnné troubě. Musel tedy uniknout před jistou smrtí. Ale jak se dostat přes mříže? Roztát se podruhé v témže roce už nemohl a motorové zuby zapomněl u dubu. Upadl do deprese. Bylo mu to líto. Nechtěl umřít. Začal plakat. Nejdříve málo, pak víc a pak z něho nezbylo skoro nic. Jeho tělo se plakáním tak zmenšilo, že bez problémů mohl projít mezi mřížemi. Aby si vychutnal ten pocit, tak se vrátil a prošel znovu.

Město

Vrátivší se do oběhu normálního života v nenormální velikosti se Sněhulák rozhodl dostat co nejrychleji od věznice. Naskočil na projíždějící drožku a dojel do sousedního města. Tato bezvýznamná cesta zabrala pjet dní a tak není divu, že dostal hlad. Zašel do hostince U pitomce a objednal si sedmitou porci gazelí pečeně s ančovičkami. Konečně zas nabil své hmotnosti a velikosti, a tak už tu neměl co dělat, odešel. Po pár coulech od dveří dostal ránu do mrkve. Pozvedl kebuli od dlaždic, kterými byla poseta tato ulice. Nad ním se tyčil obrovitě, peníze zaplatícechtějící, beďarovitý barbar. Značně otřesen si Sněhulák začal opakovat Bar Bar a objednal si osmitou tekvilu s žížalou. To obr nečekal a oněměl na chvíli úžasem. To hrdinovi stačilo, sebral jednu z dlaždic a vrazil mu jí do koulí. Nikdy by neřekl, že tito bezvzdělanci by mohli zpívat operu. Sebral ze zábradlí starý slaměný klobouk, který tu hnil od nepaměti a začal vybírat za představení. Začaly se tvořit fronty platících nadšenců. Když se zdálo, že beďarovi dochází hlas, tak ho nakopl do dlaždice. Tím se přilákaly další a další zástupy. Po několika hodinách začalo být divné, že ve slamáku není ani hrošák. Po několika dalších hodinách zjistil, že je v něm díra. Odhodil klobouk a začal se topit v miliónech. Vzal je všechny do kapsy, zašel ke klenotníkovi a koupil si bižuterii.

Nocleh

Venku už začínalo být temno, obloha dostala své první trhliny a eskymák dostal únavový syndrom. Posadil se pod jehličnatý buk, ohryzaný seismickou integrací, a kochal se tou nádherou. Vzpomínal na své dětství, které si nepamatoval, tak si ho aspoň představoval. Tu ho napadlo:“ Kdo jsou mí rodiče? Kde sem se narodil? Co se …“uprostřed přemýšlení vytuh. Ráno se vzbudil s rozlámanou páteří a s pocitem, jak si kdo lehne, tak si ustele. Všude kolem cvrdlikali cvrčci. Po snídani bylo už ticho. Vzpomněl si na večerní nostalgii a vydal se na dlouhou cestu za poznáním.

Pouť

Dlouhá byla cesta, přes doly, hory i voly, a nestála celkem za zmínku. Mnoho měsíců uplynulo než potkal toho pravého, který mu dal. Rozhřešení. Jeho jméno už bylo zapomenuto a zaváto vrstvami prachu. Jediné co víme přesně je to, že pocházel z Nazaretu. Sněhulák ho poznal při příležitosti, když měnil žížalky v křížalky a vodu ve víno. To se hodilo. Měli vždy co do huby. Ale za čas, vyjedli všechny křížalky a tak dlouhomastnovlasý na za ret vymyslel učení. Bohužel nebylo nějak významné a tak si Sněhulák vzpomíná akorát na jeho historky o chlívu. Než odešel do obláčků a mráčků objasnil hrdinovi jeho původ. Bylo to asi takto:“před mnohými a mnohými lety si hrály eskymácké děti za iglůem se sněhem. Válely koule a dávaly je na sebe. A tak se zrodil Sněhulák eskymák“.